Strážnický lodní deník

Jaton30.7. 201801447x

Strážnický lodní deník

Napadá Vás proč právě „lodní“ deník? Je to jednoduché – ve Strážnici jsme přebývali přímo v přístavišti u Baťova kanálu v Penzionu U Veličky.

Jak to všechno začalo

Celé to asi začalo ve chvíli, kdy nás po nácviku na Hody oslovila paní doktorka Kovářů s myšlenkou, že by bylo vhodné, abychom se jako Tuřany také prezentovali na festivalu ve Strážnici.

Samozřejmě jsme to přijali jako skvělý nápad a už jsme viděli naši omladinu, jak skvěle reprezentuje naši obec. Ovšem jaké bylo zděšení, když nám oznámila, že tentokrát by byla ráda, kdyby se naopak prezentovali starší páry v babských krojích! V tu ránu již nikdo vystupovat nechtěl. Mladí se urazili a nám starším se do toho vůbec nechtělo. Po dlouhých diskuzích se přece jen jakási skupinka odvážných vytvořila.

Ovšem vyskytl se první problém. Jakási první předpremiéra brněnského folklórního pásma se měla odehrát již 29. září 2017 na Svatováclavských hodech v Ochozi. A kdo by to čekal, že? Téměř všichni „rakváči“ byli tou dobou vyjetí na společné akci na Slovensku. Právě probíhala akce Tuřanské zelí a blížily se Tuřanské hody. Nezbylo nic jiného, než vzít za vděk všemi, kdo byli ochotní zaskočit a předvést lendlera a šotyšku. Přesto, že se snažili a ostudu neudělali, ozvala se kritika. Začali jsme ztrácet poslední zbytky odhodlání. Navíc Tuřanům vyčlenili v programu pouze pár minut, kdežto třeba Žatčany z jeviště skoro neodejdou.

Přesto se 26.11.2017 začalo s nácviky. Jak jinak, než tak nějak laxně, bez velkého zájmu. My dospěláci jsme se nebyli schopni naučit kroky lendlera a ty naše mlaďochy to tím pádem s námi nebavilo. Scházeli jsme se, jak švábi na pivo – sešla se nás vždy s bídou polovina. Čas docela rychle ubíhal a my jsme žádné závratné pokroky nedělali. Však je dost času…. Pomohla nám Evička, která se nám i přes rostoucí bříško plně věnovala a lendlera s námi vydřela. Během našich nácviků však stihla přivést na svět chlapečka a už se nám dále nemohla věnovat. Přehoupl se Nový rok a najednou bylo po Vostatcích. A to už nám začalo docela téct do bot. Různé akce nám neustále narušovaly nácviky a stále jsme nebyli dostatečně sehraní. Mlaďoši dokonce letos vynechali i tradiční Brněnsko tančí a zpívá, přestože to byla taková malá pozvánka do Strážnice. Katastroficky vypadaly i zkoušky s muzikou, po generálce v Žatčanech to dokonce vypadalo, že Večerka s námi ani hrát nebude. Slávek i Ivka přestávali věřit tomu, že to zvládneme a netrhneme si ostudu. Po pravdě jsme tomu nevěřili ani my. Na poslední chvíli jsme také začali zkoušet s vařečkami, v botech na podpatku, v sukních a klobouku, abychom si zvkli a nebyli na pódiu zaskočeni.

Neminuly nás ani akční chvilky. Na jedné z posledních zkoušek na Sokolovně již všichni ztratili ostražitost a přesto, že se zde pohybovala spousta cizích lidí, nechali jsme si veškeré věci v šatně v předsálí. Jaké bylo zděšení, když jsme zjistili, že nám chybí mobily, peněženky a doklady! Nenechali jsme si to však líbit! Dohledali jsme jeden z mobilů díky zapnuté aplikaci a vyrazili na trestnou výpravu. Nedopadla sice zcela dle našich představ, ale mobily jsme nakonec dostali zpět. Ještě nás čekala noc strávená na policii, ale hřál nás pocit, že se snad pachatele podaří dopadnout.

A najednou tu byla poslední generálka v Troubsku. Z naší skupinky dorazilo opět jen torzo – polovina vystupujících zrovna sjížděla jezy na Vltavě. Po shlédnutí ostatních vystupujících jsme zjistili, že někteří jsou na tom ještě hůře než my a sebevědomí se nám trošku začalo navracet. Dokonce jsme se nenechali odstrčit do kouta na pódium a chtěli být více vidět!

A pak to přišlo!

Příjezd do Strážnice a generálka

V pátek 22.6.2018 jsme se sešli v ranních hodinách před Sokolovnou všichni již v jednotných tričkách, ještě celí rozechvělí a v obavách, abychom na něco nezapomněli. Náš konvoj čítající autobus s muzikanty a částí vystupujících, doprovázela dodávka plná krojů a všech dalších potřebných věcí, s několika osobními auty zbylých členů naší výpravy. Po příjezdu jsme byli vděční Yvetě, která nám zajistila ubytování přímo ve Strážnici. Penzion u Veličky se nachází hned vedle parku, ve kterém festival probíhá. Nemuseli jsme tedy nikam cestovat a již oblečení v krojích jsme mohli dorazit přímo do amfiteátru Bludník, kde program pod názvem Ta brněnská mája tenká probíhal.

Z počátku jsme sice měli trošku obavy, jak se všichni do tak malého penzionu vměstnáme, ale sami jsme byli překvapeni, jak vše hladce probíhalo. Spalo se, kde se dalo – v postelích, na zemi, ve stanech i v autech. Všude kolem nás byly vyskládány různé části krojů. Vystupující s sebou měli celý tým, který se staral o zázemí a hladký průběh celé akce.

Odpoledne nás čekala generálka. Na doporučení Slávka jsme vyrazili o chvilku dříve a šli si vyzkoušet pódium. A to tedy musíme říct, že to byla opravdu hrůza! Bez muzikantů, jen tak na pusu. Netrefili jsme střed pódia, prkna se houpala a zakopávali jsme o ně, motali jsme se tam prostě, každý úplně jinak. Takhle jsme si to vůbec nepředstavovali! Jestli to takhle bude vypadat večer, to bude strašná ostuda! Začala nás jímat hrůza.

Mezitím se dostavili ostatní vystupující a začala oficiální generálka. Přece jen jsme se již trošku chytali, ale pochvalu jsme si nevysloužili. Slova jako: „Co teď už, teď už se nic nenaučíte, prostě to odtancujte a hotovo!“ nám fakticky nepřidala. Z generálky jsme odcházeli docela sklesle a s obavami, jak to všechno dopadne. A to nám ještě uzamkli vchod do parku od řeky, kudy jsme si zkracovali cestu z penzionu. Museli jsme si tedy poradit jinak. Objevili jsme vzadu v parku branku, kterou jsme po drobné úpravě procházeli.

Páteční hlavní program

Přípravu na večerní vystoupení jsme rozhodně nechtěli podcenit. Po celém penzionu jsme rozložili části našich krojů a začalo strojení pod přísným dohledem Ivky a paní Bělouškové. Přesto, že jsme se motali a vzájemně si zavazeli, oblečeni jsme byli v rekordním čase. Následovala poslední kontrola a hromadné foto před penzionem u řeky a vzhůru do jámy lvové!

Čekání na naše vystoupení se prodlužovalo, probíhalo zahájení, předávání cen a úvodní slovo ministra kultury. Po celou tu dobu jsme nervózně postávali za pódiem sledovali dění okolo. Nejenže jsme byli nervózní, ale někomu dokonce tlačily boty až z toho byl značně nervózní – jistě si umíte představit, když chlapa značnou bolet nohy. Každý prostě řešil dlouhé čekání a nervozitu po svém, některé dámy dokonce štampélkou rumíčku. To byste koukali, jak byly rozesmáté.

A najednou to přišlo! Nejprve společný průvod s písničkou Nedaleko města Brna… a pár prvních krůčků přes pódium. Zazněl první potlesk a už nás to vtahovalo do dění.

Pak jen vyčkat na náš nástup.

Nejprve na pódium vkročili pánové a zamířili si to rovnou k muzice. A v tu chvíli zazněl z hlediště dokonce i smích, ti nejdelší si totiž mezi sebe vzali toho nejmenšího! A Večerka spustila pochod, v tu chvíli na jeviště vkročily Tuřanské paňmámy, jaksepatří všechny stejnou nohou, jedna pěkně za druhou v zákrytu, se vztyčenou vařečkou a zvesela juchající. I když to na první pohled vypadalo jednoduše, nebylo tomu tak. Všichni jsme si vzpomněli na slova Slávka, který říkal, na pódiu bude všechno jiné – tma, reflektory, mikrofony, hlediště plné lidí – opravdu to tak bylo, museli jsme mu dát za pravdu.

Rychle jsme se však zorientovali a vklouzli do svých natrénovaných rolí. Přesně podle instrukcí nemohou pánové na paňmámách oči nechat, s obdivem na ně ukazují a pokyvují. Aby také ne, vždyť zrovna spustily jejich oblíbenou – Tuřanská děvčata, to jsou parádnice. Pak se jedna po druhé z kola odpojí a vydá se pro toho svého. Následuje pukrle a jeden pár po druhém už to roztáčí na pódiu.

Vytvoříme kolo a zazní – Muziko, lendlera! Pak už následují pohledy z očí do očí a úsměvy, tančíme přece spolu – přesně podle pokynů.

A máme tu další zvolání – Muziko, šotyšku! V uších nám zní Slávkovo – vyprs se, nehrb se, nemrač se, vyšlápavej to pořádně! Následuje řeznická a ševcovská. Na závěr se k nám přidává Rozmarýna a Mužáci a pódium se zaplní na závěrečná kola. Poslední písnička a odtančíme z pódia. Jestli někdo udělal nějakou chybu? Asi ano, ale to nebylo podstatné. Důležité bylo, že jsme to odtancovali s radostí a plně si užívali těch prken, co prý znamenají svět.

Když jsme seběhli z pódia, nemohli jsme tomu uvěřit – fakticky jsme to zvládli – vystupovali jsme v hlavním programu na mezinárodním folklórním festivalu po boku profíků a ještě nás přenášela v přímém přenosu televize NOE. Však nám také hned začaly chodit pochvalné SMS. Všem se nám tetelila srdíčka štěstím a pýchou! Byli jsme v takové euforii, že jsme si střihli V tom tuřanském poli s takovou vervou, že si nás s údivem prohlíželi i vyhlášení zpěváci ze Začanských mužáků a Újezdské Rozmarýny.

Ještě celí rozechvělí jsme se vydali k penzionu, i když se nám příliš nechtělo. Však to znáte, noc je ještě mladá, všude okolo tolik lákadel – ze všech stran vyhrávají cimbálky, dechovky, všude se zpívá a hoduje. Přece jen však převládla obava o kroje, prodírat se těmi davy lidí v našich parádních úborech by bylo značně nezodpovědné. Navíc máme před sebou ještě celé dva dny plné zážitků, tak bychom se na ně měli pořádně vyspat! Stejně nám to nedalo a po převlečení jsme vyrazili zpět do víru dění! Část dala přednost dechovkám Na Ostrůvku, další pokračovali na cimbálku Pod Šancama. Všude se hrálo, tančilo a zpívalo až do rána.

Sobotní průvod městem a volný program

Ráno jsme se scházeli postupně na snídani a plní emocí hodnotili včerejší vystoupení. Některé hlasy z obecenstva tvrdily, že celý program „Ta brněnská mája tenká“ byl dost zdlouhavý a neměl spád. U některých pasáží se divák vyloženě nudil. To se však prý nedalo říct o našem krátkém vstupu. Bodejť, všichni čekali, až se konečně na pódiu objevíme my a dočkali se nás až téměř na samém konci. O to víc, si to pak užívali společně s námi.

V rychlosti jsme probrali předpověď počasí – to nám stále přeje, déšť by se nám měl opět vyhnout. Rozdali se pokyny k průvodu a už jen v rychlosti zaskočit na oběd. Nějaké řízky nám zůstaly – budou se hodit na pozdní večeři.

Oblékání sukní nám trvá stále kratší dobu, opravdu se zrychlujeme. Jen někteří pánové se nechtějí osamostatnit – kde mám tu košili a kam jsi mě dala ty kalhoty? Jiní naopak stihnout vyleštit boty celému osazenstvu, každý je prostě originál, přesto, že je to tu samý Jiřík, Jarda a Milan. Jeden také dokonce „Milan Jarda“. Ještě rychlé foto před odchodem, tentokrát již s novými rekvizitami – slunečníkem a pytlíky z tureckých šátků a opět pěkně pěšinkou podél Baťova kanálu až ke Skalické bráně, odkud průvod krojovaných vychází.

Cestou nás se zaujetím sledovaly posádky lodí, které pluly po kanále a my jsme je vesele zdravili jucháním, což nám opláceli lodní sirénou. U Skanzenu jsme se vynořili z pod mostu jako zjevení a protože jsme začali poutat pozornost, pěkně jsme se seřadili do párů a spořádaně vyrazili s písničkou. Samozřejmě, že mezi ostatními trousícími se krojovanými nás bylo hned vidět. Neušli jsme pozornosti reportéra Hodonínského deníku.cz Martina Moštěka. Ten se ihned jal zpovídat Luboše, který celý průvod vedl. Luboš mu v rychlosti, za pochodu, poskytl krátké interview a to se objevilo hned v neděli na webu pod názvem Vracovští předvedli ve Strážnici hody – zde úryvek:

„Zatímco vracovská chasa míří k domu svobodné stárkové, řada návštěvníků festivalu se staví kolem trasy odpoledního slavnostního průvodu. Na seřadiště se trousí i členové souborů. Někteří po jednom či po dvou, ale hosté z brněnských Tuřan si vykračují jako malý průvod s písničkou. „V krojích jsme tu poprvé, protože na festivalu se po asi třiceti letech prezentuje Brněnsko. Spolu s dalšími soubory jsme dostali pozvání a rádi jsme přijeli. Zpíváme rádi a takhle chodíme na našich hodech,“ říká s úsměvem jeden z členů souboru Lubor Šipek.“

K tomu jménu – to je prostě takové alias – ve Strážnici vzniklo několik přezdívek – Milan Jarda, pan Šotyška a právě také Lubor Šipek. Na ilustračním fotu k článku reprezentuje naši nepočetnou skupinku Yvetka se Zbyňdou. Ulice byly plné lidí a mezi nimi jsme viděli spoustu našich známých, kteří nás přijeli podpořit. Průvod krojovaných se ubíral až na náměstí Svobody, kde končil krátkými konferovanými ukázkami na pódiu.

Nejprve jsme byli zaskočeni, tím, že se máme na pódiu nějakým způsobem prezentovat – to jsme skutečně nacvičené neměli. Večerka tam s námi také nebyla, museli jsme to zvládnout sami. Starší páry dělaly křoví omladině, která předvedla Stúpaj, stúpaj. A najednou jsme byli z pódia dole a se zaujetím sledovali zahraniční profesionály, kteří předváděli takové kreace, o kterých se nám ani nezdálo.

Program celého festivalu byl opravdu velmi nabitý. Vše se stíhat nedalo – současně na několika místech probíhaly akce, kterých bychom se rádi zúčastnili, ale rozkrájet se prostě nešlo. Díky tomu jsme také prošvihli folkórní školu ve skanzenu. Tam jsme se totiž vůbec nedostali. A to jsme tam měli také želíska v ohni – na Úvazy šátků na Brněnsku nás reprezentovaly Jana Černohlávková s modelkou Ivkou. Zatím co Jana mašlila Ivku, my jsme si vykračovali městem na seřadiště průvodu!

Pospíšili jsme si zpět na penzion, kde jsme opět shodili kroje a vyrazili na Zbojnickou lúku na výuku tanců pro diváky festivalu – Zatancujme si – Brněnsko. Jako již tradičně jsme to brali přes naši branku, jenomže tentokrát to bylo za světla a parkem proudily davy lidí. Sehráli jsme to však skvěle – Milan, který šel v čele, jednoduše kýchl a ejhle – branka se odebrala k zemi. Nezbývalo než se hlasitě podivit – ten má ale ukrutnou sílu!

Na Zbojnické lúce jsme si trošku zaskotačili, mládež předvedla tuřanskou mazurku, my starší jsme zjistili, že se máme ještě co učit a rychle jsme se přesunuli na Bludník, kde jsme měli v plánu shlédnou i ostatní vystupující. Po pořadu Síla tradice, věnovanému 100. výročí vzniku Československa, měl následovat Galavečer hudby a tance s profíky VUS Ondráš a Sľuk. V amfiteátru Zámek pak pro změnu vystupovali zahraniční hosté Z krajin za obzorem. Bohužel díky dešti byly oba programy předčasně ukončeny a my jsme celí smutní zamířili do hajan. Samozřejmě jen zamířili, ale nedorazili. Zůstaly nám přece nějaké ty řízky od oběda! Poseděli jsme ještě u kytary, abychom zklidnily všechny ty emoce sesbírané za celý den.

Den poslední – neděle

Nedělní ráno už přece jen bylo značně unavené. Ani počasí se dobře netvářilo. Při snídani proběhla rychlá diskuse o dnešním programu.

Sbalili jsme naše tábořiště a začali se připravovat na naše poslední vystoupení. Nastrojili jsme se naposledy do krojů a nafotili poslední záběry.

Tentokrát si to s námi šla odtancovat i Evička, která si s maminkou vyměnila hlídání našeho nejmladšího stárka.

Prostě nešlo odolat. Málem jsme také přišli o jednoho tanečníka – Jarda (neboli Milan Jarda), nedal pozor a došlápnul na uvolněné prkno ve dřevěné podlaze tak nešťastně, že se mu vyvrkla noha a docela si natloukl.

Když jsme procházeli naší brankou, tentokrát pod deštníky, zjistili jsme, že ji již odklidili, je vidět, že konec se neúprosně blíží. Nad námi se honily mraky, sem tam sprchlo a začátek vystoupení se posunul. Došlo ke zkrácení programu a vypadalo to, že ani vystupovat nebudeme. V tu chvíli se však do toho opřela drobná paní doktorka Věra Kovářů a neodbytně trvala na pokračování pořadu tak, jak bylo dáno v programu. Pořádajícím nezbylo nic jiného, než přizvat ředitele festivalu, aby dal pokyn k předčasnému ukončení pořadu Ta brněnská mája tenká. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsme na pódiu tančili lendlera a opravdu si ho užívali. Stačilo se rozhlédnout kolem a bylo vidět, jak se k sobě nakláníme, házíme zamilované pohledy a nešetříme úsměvy – prostě „tančíme spolu“! A do toho nám na pódium vběhnou konferenciéři a ohlásí konec pořadu. Všechny nás to mrzelo, byla to opravdu škoda. Nestihli jsme si to užít až do konce. Pódium jsme museli opustit a místo nás nastoupili zahraniční hosté, které přenášela televize NOE v přímém přenosu.

Zklamaně jsme se odebrali na penzion. Tam jsme ještě společně zdolali velikou mísu rizota a začalo se uklízet. Nabalili jsme kroje a celá výprava se odebrala k domovu.