Kdo chce vědět, kde se u nás vzala vánočka?

Těsně před Vánocemi se téměř v každé domácnosti peče sváteční jídlo – vánočka.

Co je vlastně ta „vánočka“?

Vánočka je druh sladkého pečiva z kynutého těsta, který se u nás těší velké oblibě. Jí se nejen o Vánocích, ale i jako sváteční jídlo o víkendech či jiných významných dnech. Často se vánočka konzumuje v kombinaci s máslem, medem, marmeládou, džemem nebo povidly, nebo lámaná a namáčená v kávě, mléce nebo meltě.

Vánočka má svým tvarem připomínat malého Ježíška zabaleného v peřince, je proto symbolem nového života a plodnosti.

Správně se plete z devíti pramenů. Spodní čtyři symbolizují čtyři živly, tedy oheň (Slunce), vodu, zemi a vzduch. Prostřední tři prameny představují rozum, cit a vůli člověka. Vrchní dva prameny se upínají k tomu, co vede člověka nejvýše, tedy k vědění a lásce.

Vánočka má u nás  dlouhou historii a udržela se v oblibě až do dneška. V minulosti ji naši předkové nazývali různě, třeba jako „húska“ nebo „calta“ a někde se můžeme setkat třeba s pletenicí, pletankou, žemlí, štědrovicí, štědrovečernicí, štrickou, štruclou či ceplíkem.

A jak je to s historií?

Předchůdcem dnešní vánočky je tzv. calta – staročeské moučné pečivo, které mělo podobu nepleteného bochníku a na českém území se peklo už ve 14. století. Vzhled calty se časem postupně změnil v pečivo pletené z několika pramenů – v dnešní vánočku. První písemné zmínky o ní pocházejí z 16. století.

Pečení vánočky bylo zpočátku výsadou příslušníků pekařského cechu, který mezi ostatními odjakživa zastával vysoké postavení. Každé štědrovečerní dopoledne se na Pražský hrad vydalo šest bíle oděných pekařských tovaryšů, kteří v rukou nesli dlouhé ohoblované prkno a na něm velikou vánočku s rozinkami a sypanou madlemi. Ta měla přijít na stůl nejvyššímu královskému purkrabímu. Hloučky Pražanů čekaly na poselstvo pražského pekařského cechu již před Karlovým mostem a některé roky se sešlo tolik lidí, že pekaře musela obklopit městská stráž, aby vůbec vánočku donesli na Hrad bez úhony. Zlomená, či jinak poničená vánočka znamenala pro cech obrovskou ostudu.

Od 18. století si vánočky začali lidé péct sami doma. Recept se dědil z generace na generaci a krajově se lišil. Samotné pečení této sváteční pochoutky bylo rituálem – hospodyně se oblékla do bílé zástěry, uvázala bílý šátek a mlčky zadělala těsto. Při jeho kynutí pak měla vyskakovat do výšky, aby se nezdrclo. Do těsta se mohla také zapracovat mince a ten, kdo ji ve svém kousku našel, měl být celý příští rok zdráv a bohatý. Pokud se vánočka připálila nebo při pečení praskla, bylo to pro domácnost špatné znamení.

Na Štědrý den upekla hospodyně jednu vánočku pro každého člena rodiny a také jednu větší, zdobenou rozinkami a mandlemi. Ta přišla na štědrovečerní tabuli a nakrojit ji mohl jedině hospodář. Po krajíčku z ní dostal každý člen domácnosti, včetně dobytka, neboť se věřilo, že mu to přinese zdraví a ochranu před zlými silami. Někde se kousek vánočky hodil do studny, aby bylo napřesrok hodně vody, jinde se kousek vhodil do domácího krbu. Co se nesnědlo při večeři, nechávalo se na stole pro duše zemřelých, které se toho dne prý vracejí na zem. Kousky vánočky se také dávaly koledníkům na sv. Štěpána.

Jak si uplést vánočku?

Vánočku lze plést dvěma způsoby – jednak najednou ze šesti pramenů, jednak lze vánočku složit ze tří spletených pater. Skládaná vánočka se celkem plete z devíti pramenů. Ze čtyř pramenů se uplete základ, který je nutno na plechu mírně promáčknout, aby na něm lépe držela vrstva prostřední, cop pletený ze tří pramenů. Jednotlivé vrstvy se vždy důkladně potřou vaječným žloutkem rozšlehaným s trochou mléka. Poslední patro se plete ze dvou pramenů, které se zatočí do spirály. Kraje jednotlivých patek se smáčknou dohromady a zahnout pod vánočku, aby se při pečení nerozvázaly. Aby se vánočka v troubě nerozjela, můžeme ji před pečením vyztužit špejlemi.